Díky současnému stavu Slavie připomíná lokalita ospalou periferii a ne živý prostor obklopený regionálně významnými budovami. Fenomén řeky i vzrostlých stromů zůstává – i když první je oddělen vysokou nábřežní zdí a druhý diskvalifikovaný „pivním“ využitím. Otázkou ale není jak rekonstruovat objekt, ale jak rekonstruovat jeho vnitřní život. Základní myšlenkou je vytvoření náměstí, do něhož se Slavie otáčí terasou restaurace, přinášející sem kultivovaný městský život. Nástup do domu je umocněn platem sestupujícím k řece Malši, umožňujícím zastavení, spočinutí, debatu, ale i různé akce.  Architektura nového domu je troufalým dialogem historického celku a soudobé architektury. Oba by měly naplňovat vysoké požadavky na funkčnost a kulturu prostředí. Spojení starého a nového je postaveno na hranu, kterou v historickém kontextu vymezil sám čas a lze o ní přemýšlet mnoha způsoby. Původní konstrukční materiály volně přechází do současných, které jsou reprezentací doby a jsou voleny tak, aby byla zdůrazněna transparentnost, reflexe, otevírání prostor. To ve výsledku podtrhuje zmíněný dialog a to nejen formálním způsobem, ale i éteričností seskupení hmot.