Cyklostezka mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem není novostavbou, ale proměnou. Zásah do krajiny tu proběhl dávno. Člověk kdysi vybetonoval Spirův kanál jako technický kanál pro papírenský provoz. Dnes se na stejném tělese vine nová trasa, která krajinu čte jiným způsobem, ale s respektem ke stopám minulosti. Nepřichází s ambicí vytvářet novou krásu, ale odkrývá tu, která vznikla mimoděk – beton, který zestárl, zarostl, zašpinil se. Tím vyzdvihuje základní myšlenku udržitelnosti – neničit, nebudovat nové, ale zamýšlet se a transformovat již existující.

Zásah byl minimální, a právě v tom spočívá jeho síla. Těleso původního kanálu bylo vyčištěno a v jednom úseku “říznuto”. Řez uvolnil výhledy do zeleného údolí Čertových proudů, a ze zakryté technické stoky se stala otevřená křivka v krajině. Tvar stezky nebyl navrhován, ale vznikl, kudy to vyšlo, jak to vyšlo. A přesně to z něj činí krajinný prvek, který se nesnaží dominovat, ale splynout. Barva betonového korpusu byla sjednocena do bílé, ne sterilní, ale živé, stárnoucí spolu s přírodou. Stezka zůstává drsná, nedokonalá, černé skvrny způsobené počasím a užíváním působí až „upatlaně“, ale právě tím zapadá do svého prostředí. Není tu architekt ve smyslu tvůrce-umělce, ale vnímavý editor, který odstranil přebytečné a nechal promluvit existující.

Projekt stojí na úctě k entropii. Přijímá čas jako spoluautora. V jeho neestetičnosti se zračí opravdovost. Nejde o design, ale o míru. Nejde o formalismus, ale o přirozenost. Cyklostezka mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem není jen cestou, ale i odkazem. Je příkladem, jak lze ke krajině přistupovat: s pokorou, úsporně, a přitom silně.